Prosinec 2007

Odraz v očích

29. prosince 2007 v 11:23 Povídky a příběhy
Kapky pomalu padají k zemi, smáčí vše kolem, ale já je na své tváři necítím. Nic necítím, neslyším, vidím jen bílou oslňující zář. Tu náhle protrhne zvuk sirén, lidské výkřiky a kapky dopadající na zem, kde bezvládně ležím. Zář však náhle vystřídají záblesky skla rozbitého a roztříštěného všude kolem. Záblesky jsou ostré, jasné, jasné a rudé. To jak se mísí s krví.
Pomalu vstanu ze země a v hlavě mi probíhají myšlenky: Co se stalo? Kde se tady vzala ta krev a střepy? A kde jsem se tady vzala já? Všechno se mi zdá rozmazané a nejasné, přesto vidím postavu vysokého, tmavovlasého mladíka, který ke mně míří svými kvapnými kroky. Vyrazím mu vstříc s otázkou připravenou na jazyku: "Prosím Vás, co se tady stalo?" Muž mě však jen mine, bez jediného náznaku, že by si mě všiml. Možná mě jen neslyšel přes všechen ten hluk. Rychle ho doběhnu a vypálim svou otázku mnohem hlasitěji. Mladík však stále neodpovídá. Mou zoufalou snahu přehluší výkřik dalšího muže: "Tome, budeme potřebovat nůžky." Tom, to je tedy jméno mladíka, co neslyší mé otázky, ale za výkřikem muže se otočí.
Stojíme tak proti sobě a vidím ho teď mnohem jasněji. Dívá se mi přímo do očí, ale jakoby mě vůbec neviděl. Zadívám se tedy do těch jeho modrých očí, v kterých možná naleznu odpověď. Je však na nich něco zvláštního, něco co mě nutí přemýšlet a stále se přitom do nich dívat. Stojíme od sebe jen pár centimetrů, přesto mě nevidí. Nemůže mě vidět, protože ani já se v jeho očích nevidím. "Tome pospěš si, v tomhle autě ještě jedna dívka žije!" zavolá muž. Tom se otočí a pár kroky dojde do auta pro hydraulické nůžky. Vyrazí pak rychle zpět, přímo proti mně. Jestli neuhnu, určitě do mě narazí. Musím uhnout, ale nejde to, musím se dívat do těch jeho očí. Zbývají jen centimetry do střetu našich těl, milimetry. Už nestihnu uhnout, narazíme do sebe právě…
Znovu mě oslepí ta bílá zář. Teď však rychle ustoupí. Dokonce cítím kapky dopadající na mou tvář, stejně jako vkrádaný chlad. Opět slyším sirény, výkřiky, mužské hlasy. I přes svá ztěžklá víčka otevřu očí. Už mi nemusí nikdo nic vysvětlovat. Nevidím jen rudé střepy a nejasné rozmazané postavy. Vidím vrak auta, policejní vozy, hasiče i záchranku. "Vše bude v pořádku," říká mi muž, který se nade mnou sklání. Už ho nevidím rozmazaně, vidím ho jasně. Vidím i jasné modré oči a v nich svůj odraz.

SONB-pokračování

29. prosince 2007 v 11:13
Ahojte...postoupila jsem v SONB do 2. kola,takže kdyby mi někdo chtěl dát hlas tak na http://clarris.blog.cz/0712/2-kolo-sonb opět Iwankaa
Zatim to vypadá,že vypadnu:-( takže komu se můj blog líbí tak mi dejte hlasík...děkuju moc

Jsem v SONB

23. prosince 2007 v 14:56
Ahoj všichni kdo pravidelně chodíte na můj blog,nebo jste tu poprvé....jsem v soutěži o nej blog,a tak bych vás chtěla poprosit,komu se můj blog líbí ať mi dá hlas na http://clarris.blog.cz/0712/1-kolo-sonb
Jsem tam jako Iwankaa.....Děkuju moc moc všem...papa




37.diplomek

16. prosince 2007 v 12:15 Moje ocenění

Druhá šance

16. prosince 2007 v 12:10 Povídky a příběhy
,,Vidíš tu bolest?.."
,,..Ona nějaká existuje?."
,,Proč mi lámeš srdce..!"
,,Ty nějaké máš?."
,,Ano,ale jak
vidím zato ty asi ne..
vůbec si nevážíš toho,že jsem ti darovala,
co nejvíc sem mohla.V tom srdíčku je život,láska,
taky bolest a utrpení.Ale ty to teď všechno rozbíjíš na tísíce malých střípků."
,,Co to je láska a polibek? Co je to utrpení? Co jsou to slzy a úsměv?..
Chtěl jsem abys to byla ty,kdo mi na to odpoví,
chtěl jsem otevřít to srdíčko víc,ale nic o citech nevím.
A dopadlo to takhle..Vidíš jaký jsem hlupák,
snad se to....dá ještě napravit?..."
,,Tohle... nevěděla jsem to..když ti dám šanci,
můžeš zpravit všechno."
,,A dáš mi ji??."
,,Ano,nemůžu se tě vzdát,protože..protože tě Miluju.."
,,Srdíčko mi bije...a bije jen z lásky a touhy po tobě.."

36.diplomek

16. prosince 2007 v 12:03 Moje ocenění
snow

Dollz 2

14. prosince 2007 v 14:05 Dollz

Puberťák

13. prosince 2007 v 13:05 Funny
Puberťák je domácí zvíře, které je velmi náročné na chov.

Rozhodnete-li se chovat doma puberťáka, budete mu muset vyhradit dostatečný prostor.

Rozpínavost těchto živočichů, pokud jde o teritorium, totiž spolu s věkem stoupá.

Chovatel se sám musí rozhodnout (dle úrovně vycvičenosti svého zvířete), které možnosti dá přednost.

Krmení
Puberťák je všežravec, který občas přechází do fáze monožravce. Dle vědeckých výzkumů stráví puberťák (ač má na rozdíl od krávy toliko jeden žaludek) jakoukoli potravu, která se momentálně nachází v dosahu. Spásání potravy probíhá celodenně, prakticky nepřerušovaně. Ve fázi monožravé se však může stát, že se puberťák dlouhodobě živí pouze jedním druhem potravy, například tradičními českými brambůrky nebo hamburgery. Veškeré snahy ze strany chovatele o přikrmování zdravou výživou přicházejí nazmar a je potřeba se s touto skutečností smířit. Většina puberťáků má po celou dobu chovu obzvláště vysokou spotřebu prémiového krmiva, a proto je nutné, aby puberťáky chovali pouze chovatelé, kteří si to mohou finančně dovolit, případně mají možnost úvěru či půjčky.

Celková péče
Puberťák je zvíře náchylné k depresím. Léčba a předcházení depresím spočívá v kupování značkových oblečků a obuvi, počítačových her, aby se váš puberťák nenudil. Komunikace s puberťákem je závislá na úrovni dosažené při výcviku (viz níže, bod Denní režim). Chovatel se musí naučit řeč těla, aby byl schopen z trhavých pohybů hlavou, případně ramen, vyčíst nesouhlasnou reakci. Pozitivní reakce nedává chovaný puberťák v žádném případě najevo. Z našich zkušeností ovšem víme, že po cca 200 trhnutí ramenním kloubem již většina chovatelů ví, na čem je.

Denní režim
Puberťáka je nutno podrobit komplexnímu výcviku. Od přírody je to tvor líný, který je schopen veškerou svou energii vynaložit na správné oddechování při spánku, resp. na změnu polohy na gauči z levého boku na pravý a naopak. Výcvik sestává z výuky jednoduchých příkazů, jako například "Jdi do školy", "Umyj si zuby", případně "Umyj nádobí". Někteří puberťáci reagují na výcvik příznivě a po pár letech jsou schopni reagovat na cca 4 příkazy z 20. Jiní puberťáci výcviku odolávají a osvojí si příkaz pouze jeden. Většinou jde o povel "Jdi se najíst", v menší míře "Jdi spát".

Komerční využití a návratnost investic
Puberťák je domácí zvíře chované výhradně na ozdobu a nelze očekávat, že z něj vydolujete jakoukoli činnost generující přínos pro rodinu. Návratnost investic je dlouhodobá, někdy trvá i deset let, než zjistíte, zda chovaný jedinec bude schopen samostatného života. Někteří jedinci zůstávají u svých chovatelů do pozdního věku a znamenají pro něj nemalé náklady. Proto by si každý chovatel měl řádně rozmyslet, než se do chovu vůbec pustí. V případě, že si není jist, měl by si raději pořídit jiné domácí zvíře. Před chovem puberťáků jsou varováni zejména kardiaci a další osoby, které špatně odolávají stresu. Na druhou stranu je nutno říci, že žádné jiné domácí zvíře vám nepřilne tolik k srdci. V tom jsou puberťáci naprosto nenahraditelní.

P.S. I když lásku puberťák projevuje podivně, má vás rád....

Dollz

13. prosince 2007 v 13:03 Dollz

Gothic obrázky 4

13. prosince 2007 v 11:11 Gothic


Vánoce ve světě

12. prosince 2007 v 13:47 Vánoce
Francouzům naděluje Papa Noel - celý v bílém. V rodinách se rozdají dárky před večeří a pak se většinou spěchá do restaurace na vánoční večeři. Doma zůstávají jen ty rodiny, kde mají velmi malé děťátko, nebo je někdo nemocný. Restaurace bývají plně obsazené, večeře jsou okázalé, mají více než deset chodů. Tabule nabízí ústřice, hlemýždě, bílé klobásy, rybí polévku, pečeného krocana s kaštanovou nádivkou, sýry, zákusky, cukroví. Tajemný monsieur Chalandé má osobité kouzlo pro švýcarské děti. Panák s kulatou lucernou místo hlavy ukrývá ve svém břiše oříšky, rozinky, sušené ovoce, cukroví. Děti na jeho bříško doráží tak dlouho, dokud jim tajemství svého břicha nevydá.

Ve všech skandinávských zemích jsou Vánoce směsicí křesťanských oslav narození Krista a pohanských slavností slunovratu. Ve Švédsku naděluje stařeček Jultomten, kterého doprovázejí skřítci, ale ještě dřív se velmi rušně slaví svatá Lucie. Mladé dívky se oblékají do splývavých bílých šatů a na hlavě mají věnečky s hořícími svíčkami. Na vánočním stole nesmí chybět ryby, hrášek, fazole se slaninou a sladký rýžový nákyp. Ačkoliv Finové prohlašují, že v malé vesničce za polárním kruhem poblíž Rovaniemi bydlí Santa Claus, dárky tu dětem naděluje Velký Ukko, rozvážný vousatý dědeček, se svou družinou mužíčků. Všichni v červenobílém oblečení ohlašují svůj příchod našitými rolničkami a přitom skvěle ladí s vánočním stromkem, který se ve Finsku zdobí převážně na bílo.

Německý Christikind nebo Weihnachtsmann vypadá trochu jinak než náš Ježíšek. Zpravidla je rezavý, vousatý, má dlouhý plášť s kapucí. Němci si potrpí o Vánocích na ryby, a to nejen na kapra. Připravují lososa v rosolu, štiku, candáta, úhoře. Za své tradiční jídlo považují pečené vinné klobásy a speciální cukroví z mouky, vajec, cukru, anýzu a amonia, kterému se říká Springle. Nejtypičtějším pečivem je vánoční štola.

V Polsku vítají první hvězdu na nebi, která se na obloze na Štědrý den objeví po soumraku, jako hvězdu betlémskou. Vánoční svátky zaujímají u polského národa to nejpřednější místo, a proto na půlnoční bývají chrámy a kostely zaplněné.

Chorvaté stále dodržují zvyk vánočního polena, které symbolizuje štěstí a hojnost nadcházejícího roku, čím déle bude hořet, tím se budoucí rok lépe vydaří. V mnoha rodinách zdobí jesličky a pečou dva chleby, na znamení Starého a Nového zákona.

V Rusku jsou Vánoce pracovním dnem. Podle pravoslavného kalendáře připadají na 6. a 7. ledna, ale slaví se málokde. V roce 1918 byly Vánoce zakázány a nahradila je jolka a děda Mráz se sáněmi plnými dárků. Přijíždí na saních z daleké Čukotky a při rozdávání dárků mu pomáhá mladinká Sněhuročka. Jde o oslavu nového roku a bývá to oslava velkolepá.

Italské Vánoce jsou skromné, dokonce ani stromek s cukrovím není podmínkou. Zato půlnoční mše - ta je nutná. V Itálii se Štědrý večer slaví jako narození Páně pouze setkáním s přáteli. Svátky začínají obědem na Boží hod po slavném papežově požehnání Urbi et orbi. Na svátečním stole je většinou jehně nebo krocan, jako dezert se podávají datle a fíky s různými náplněmi a panettone - což je obdoba naší vánočky.

Ve Spojených státech amerických se slaví velmi okázale, ale jenom jeden den - 25. prosinec. Symbolem amerických Vánoc je obří stromek a krocan nadívaný kaštanovou nádivkou. Amerika dala Santa Klausovi podobu. Vymyslel ji vlastně Clement C. Moor, profesor episkopálního semináře v New Yorku. Ten v roce 1822 napsal báseň Návštěva sv. Nicholase. V ní popisuje pohádkového muže, který obdarovává lidi. O půl století později se tato báseň stala inspirací pro malíře Thomase Nasta, který Santa Clause namaloval. Jeho podoba mu už zůstala.

V Austrálii se slaví jako ve Velké Británii, pouze s tím rozdílem, že o Vánocích zde vrcholí léto. Svátky se slaví jako piknik pod širým nebem.Australané si potrpí na gratulace, chlubí se jimi a soupeří mezi sebou o nejoriginálnější přání. V Austrálii se setkáme s kuchyněmi z celého světa. Kdybychom pátrali po prapůvodních receptech, dostali bychom se k medovému mravenci. Z masa bychom mohli ochutnat žáby pečené v popelu nebo stejně upraveného hada. Pak se také připravuje pštros, který chutná jako kachna, nebo ježura, jež je velmi podobná vepřovému.

Malby na ulici

8. prosince 2007 v 18:55 Ostatní

Diplomy za 3.bleskovku

7. prosince 2007 v 17:32 Bleskovky
Pro Kikinku:
Pro Mischu:
Pro Iv.ku:


Anděl

6. prosince 2007 v 18:34 Povídky a příběhy
Stála na balkoně a dívala se dolů.Hleděla na všechny ty bláznivě zamilované páry,které se ruku v ruce procházeli zasněženou krajinou.Pohledem zavadila o stařičkou břízu.Viděla sama sebe,jak pod ní sedí a čte si knihu.První knihu,která ji doopravdy rozplakala.

"Proč pláčete slečno?"zeptal se neznámý hlas.Přes slzy pohlédla na tvář jakéhosi mladíka."To ta knížka…."zavzlykala."Ukažte!"přisedl si,vytrhl jí knihu z ruky a začal nahlas číst.Poslouchala jeho hluboký hlas,jenž ji uklidňoval.Byli tam několik hodin a bylo jim to jedno.Po dočtení poslední stránky knihy povídá:"Tak vidíte slečno,dopadlo to dobře…"

Otevřela oči,pořád stála na balkoně a po tváři jí stékaly obrovské slané slzy.Znovu je zavřela a ponořila se do minulosti.Do časů kdy jí bylo dobře,kdy byla opravdu šťastná.

"Andílku!Krásné výročí přeji",probudil ji hluboký hlas,který její duši tolik uklidňoval. "Tady máš dárek." Netrpělivě trhala balící papír,kde na ní vykoukl velký nadpis knihy.Té knihy,kterou přesně před třemi lety nechala pod břízou,když utíkala pryč s mladíkem,do jehož hlasu se zamilovala.Knihy,která ji poprvé rozplakala.

Z výletu do minulosti ji probral dětský smích,pohlédla z balkónu na dvě hrající si děti.Musela se smát,i když chtěla plakat.

"Chtěl bych s tebou jednou mít děti", svěřil se jí když procházeli kolem dětského hřiště,"budou to malí andělíčci po mamince."
"Já přece nejsem andílek"usmála se na něj."Jsi…Když jsem hledal smysl života,našel jsem pod starou břízou tebe,anděla,kterého rozplakal smutný osud napsaný v knize.A od toho okamžiku jsem poznal opravdové štěstí.Zachránilas mě,jsi můj anděl."

Začal vát studený vítr,byla jí zima,slzy tekly proudem,celá se třásla.Vrátit se do minulosti…Jak moc by se chtěla vrátit.Byť na jediný okamžik,jedinou minutu,jedinou vteřinu,kdy byla doopravdy šťastná.Tedy jen než se stal ten osudný okamžik,kdy jí zazvonil mobil.

"Prosím?"zvedla zvonící telefon."Cože?To nemůže být možné..."Srdcem jí projelo tisíce jehliček,slzy se řinuly po tváři a ona nemohla zastavit tu strašnou bolest.Hlavou se jí honila stovka otázek. Proč existuje alkohol?Proč je na světě lidská nerozvážnost?Proč někdo nedal přednost a narazil do muže,s kterým jsem chtěla mít malé andílky?Proč mi zabil mou jedinou lásku?"
knihu,která jí poprvé doopravdy rozplakala.V uších zněl ten hlas,jenž ji vždycky tak moc
Naklonila se přes zábradlí balkónu.Celé její tělo ovládla bolest,bolest srdce.
V ruce svírala svou knihu.Tu uklidňoval.
Zavřela oči a přestala cítit pevnou půdu pod nohama.

Chtěla být s ním,chtěla být opravdu andělem,ale neměla křídla…

Balada o naději

6. prosince 2007 v 18:00 Povídky a příběhy
Stála jsem na konci svých sil, sípala jsem, brečela, smála se a prosila osud o pomoc.
Stiskla jsem víčka a osmkrát si zopakovala tu větu, že já to přeci zvládnu, ale kupodivnu..nic se nedělo.
Kopala jsem, řvala, ale .. nikdo mě neslyšel.
Nikdo, já tam seděla uprostřed davu, v ruce třímala zubožené tělo toho drobečka a bláhově jsem se snažila dovolat pomoci.
Potřebovala jsem najít jen pár dobrých duší. Lidí, kteří nepřehlédnou mou beznaděj a pomohou mi.
Pak by byla ještě šance..a naděje přeci umírá poslední.

Pak jsem se uklidnila, mé srdce sice tlouklo jako o závod, ale já nevím kde jsem v sobě našla rovnováhu a klid.
Vždyť se říká ticho před bouří...
Ta bouře, to byl konec, bylo to silné, nečekané, hříšné a podivné.
Byl to pocit zadostiučinění.., ale neprosto bezdůvodného a to mě někde v koutku duše děsilo.

Stále jsem třímala ten kousek, tu poslední část záchrany, která mi mizela před očima.

Ale teď teď už mi to bylo jedno..

..zvláštní, že? Celou tu cestu jsem absolvovala jen kvůli tomu, abych si tu pak sedla na zem a jediné čeho byla schopna byly mé slzy.

Věděla jsem, že vzdát se je zbabělé, ale já dál nemohla ...