Každá hvězda vyhasne...

23. srpna 2007 v 14:30 |  Povídky a příběhy
Je krásná noc, na nebi svítí hvězdy. Jemný vítr vlaje po celém městě, obydlené domy ozařují venkovní světla. Pravý čas ulehnout a spát. Ne však pro ty, co nemají kde. Není dobré potulovat se po ulicích pozdě v noci. Ne, když se vás zmocní pocit beznaděje.

"Měla bys jít." prolomí ticho čísi hlas.

"Neodháněj mne. Ještě ne, prosím!" zaprosila dívka, jejíž hlas se třásl.

"Je pozdě, jsem unavený." vymluví se mladý muž.

"Lehneme si vedle sebe, tak jsme to přeci dělávali." dívka se třese celá zimou, přeci jen je pozdě na noční rozhovor. Proč tedy teď?

"To už je dávno pryč, pochop to!" odbije mladík dívku.

Ta se ale nedá, nesmíří se se ztrátou svého milého.

"Ale proč?" zaúpí dívenka, promrzlá na kost.

"Stokrát jsme o tom mluvili. Už si nejsme blízcí."

"Snažme se, překonáme to. Jako jsme překonali všechnu bolest." dívka div se nesklátí k zemi. Udělala by cokoliv, jen, aby obnovila ztracenou lásku. Ví, že je pozdě. Srdce ji však říká něco jiného, chce bojovat.

"Tohle je něco jiného. Snažně tě prosím, jdi."

"Kam?" hlesne dívka. Jediný domov, který kdy měla, byla nucena opustit, je sama.

"Máš přátelé." odpoví mladík a dveře zavře dívence před nosem. Je zdrcen, samoty se bojí a jediná duše mu blízká už není jeho. Vyhodil ji. Nestaral se o její bezpečnost.

Co znamená mít radost? Být šťastná?

Ráda by byla, nejde to. Cítí bolest, strach a úzkost. Poslal ji pryč, schovat se před zimou, prý k přátelům. Není úniku, strach je ona. Tam, kam vrhne svůj stín, tam je i bolest, strach a úzkost. Mít tak naději, patřila by stále k hvězdám na nebi. Zářila by. Ona už nezáří, vyhasla, vzdálila se ostatním hvězdám, zmizela z nebe. Už není nic. Chtěla by být. Chce se vrátit. Nevrátí se. Nemá jak vzlétnout.

Říká se..ráno moudřejší večera. Proč není moudrá každá minuta? Je to jako vzpomínat jen na to dobré, život ale není jen procházka, život je boj.

Stále fouká vítr, tma je černější víc a víc. Je jen jedno místo, kde bude šťastná. Bude moc vzlétnout, stane se z ní zářící hvězda. Nikdy na to místo nemyslela, vyhýbala se mi. Nyní po něm touží, chce ho poznat. Její touha je neovladatelná. Kráčí po tmavé cestě, míří na místo Naděje. Jen zde se oživí radost. Voda ani chlad jí nebrání v cestě. Zde musí zastavit, necítí pevnou zem pod nohama. Voda je studená, vítr napomáhá vlnkám. Není možnost cítit tělo, natož duši. Upadá do spánku, sní o kráse.

V tichosti jako spící pana pluje po vodě...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 čtenářka čtenářka | E-mail | 15. dubna 2008 v 9:01 | Reagovat

Tak tuhletu povídku vídám poměrně často na blozích. Akorát nikdo neví, kdo ji napsal..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama