A přece je někdy pozdě...

26. srpna 2007 v 12:31 |  Povídky a příběhy
"Proč jsi jí někdy neřekl, jak jí máš rád?"
"Nebyl na to čas, vhodná chvíle..."
Slabý útěchy, proletělo mi v duchu hlavou, ale nahlas jsem mlčela. Trpěl dost. Nechtěla jsem mu nic vyčítat. Sám si uvědomil, že udělal největší chybu svého života. Neřekl jí to, mlčel. A teď bylo až příliš pozdě.
Miloval ji, ale bál se jí to říct. Bál se odmítnutí, zklamání…A tak jen tiše žil v její blízkosti. Byl u ní, když něco potřebovala, byl u ní, když se smála i plakala…byl s ní v starostech i radostech…ale jen jako kamarád.
Vždyť…kolikrát se snažil jí to říct, tolikrát si to plánoval…ale nakonec…nakonec nevydal ani hlásku…
Nikdy si to už neodpustí…
Ten den…zkoušel to zas. Pozval ji na večeři. Namlouval si, že dnes to už vážně vyjde. Sešli se v restauraci. Vypadala úžasně…její červené večerní šaty daly vyniknout její ještě stále štíhlé postavě. Vlasy měla sepnuty v týle. To ještě stihnul zaregistrovat než se jejich oči setkaly. A on už zase věděl, že je ztracen. Nikdo neměl oči jako ona. Měla je hluboké a černé jako noc…tak jako žádná jiná…vždy s v nich ztratil. Jako teď.
Sedla si k němu a usmála se. I ten její úsměv byl kouzelný. Sklopil oči. A takhle vydržel po celou dobu večeře…občas shlédl k ní, ale bylo to vždy jen na chvilku, víc nevydržel.
Bohužel si to vyložila jinak. Brala to jako nezájem. Věděla, že je její kamarád ostýchavý, ale dnes se choval už opravdu neúnosně. Byla rozladěná. Měla špatný den a myslela, že ji rozveselí, ale on…Zvedla se. Chtěl udělat to samé. Ale řekla mu ať zůstane. Dnes pojede autem domů sama.
Nechápal to. Snažil se oponovat, že pila víno. Ale nedala se. Zvládne to. A on ať si jede tramvají.
To se ještě nikdy nestalo. Vždy po večeři mu svěřila klíče od jejího auta a on ji pak zavezl domů. Byl abstinent.
Zaplatil večeři a vydal se na tramvaj. Cestou domů přemýšlel. Co udělal špatně ? Nadával si za svou ostýchavost a plachost.
Doma se jen tiše vyzul z bot a padl na pohovku…a tam i usnul. Probudil ho až telefonát. Poslouchal ženu ve sluchátku a nemohl uvěřit. Postupně bledl až mu nakonec sluchátko vypadlo z ruky…
A teď klade na hrob ten největší věnec a pugét růží.
Ale nic už nepomůže ženě, kterou tolik miloval. Nic už nepomůžou výčitky, že ji neměl nechat jet samotnou, protože jinak by se ta autonehoda nestala.
Nikdy se neodpustí, že jí neřekl, jak moc pro něj znamenala.
Už nikdy nebude žít v klidu…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 serafka serafka | Web | 27. srpna 2007 v 11:01 | Reagovat

Máš u mě diplom

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama